Historie psa domácího a Rhodéského ridgebacka - stručně
Základy historie psa domácího Každý, kdo si chce pořídit určité plemeno, byl měl, dle mého názoru, znát alespoň základy jeho historického vývoje, k čemu byl po staletí šlechtěn a používán. Někdo to může považovat za nepodstatné, ale pokud budu znát potřeby určitého plemene, mohu pejskovi poskytnot veškerou péči a vyžití, které potřebuje.
Ze všeho nejdříve bychom měli znát základy historie vývoje psa domácího, neboť úzce souvisí s historií vývoje človka a lidské společnosti vůbec.
Domestikace psa začala zhruba před deseti až patnácti tisíci lety. Za předka našeho psa je považován především vlk, avšak podle badatelů přicházejí v úvahu i šakal, kojot, popř.dingo. Na vývoj jednotlivých typů psů měly zpočátku hlavní vliv vnější životní podmínky regionu, ve kterém žili.
Sbližování psa s člověkem - lovcem začalo tím, že malá psovitá šelma sledovala jeho tlupu podle pachu zbytků potravy, které člověk za sebou nechával. Pes postupně zůstával v okolí lidských tábořišť a díky své ostržitosti hlásil štěkáním člověku blížící se nebezpečí. Vazba psa na člověka byla postupně stále těsnější,neboť byla pro obě strany výhodná. Když člověk poznal, že pes má kromě vysokých sluchových schopností i vynikající čich, snažil se je aktivně využít a štěňata se člověk pokoušel vychovat v rodině, kde byla zpočátku předmětem her jeho dětí. Pes záhy pochopil, že může člověku pomoci označením zvěře a jejím nadháněním, což pro něho bylo přirozené a získat tak i pro sebe potravu. Člověk zpočátku využíval psa k hlídání sídlišť k vyhledávání a nadhánění, popř. k lovu zvěře a v pozdějším období využíval psy cílevědoměji. Velmi široké bylo využití např. tzv. válečných nebo bojových psů. Využití psů v boji se dochovalo až do druhé světové války.
Prvotní typy psů:
- tibetští psi typu mastifa
- vlku podobní psi
- chrti
- ohaři
- pastevečtí psi
Vznik určitých plemen:
Nejstarší plemena vznikla pozitivním výběrem člověka a možností omezeného páření na určitém ohraničeném regionu. V dalším období - ve středověku a později vstoupila do chovatelské činnosti člověka i jistá dávka rozmaru a touhy po něčem mimořádném, která byla vlastní aristokracii a ostatním, nejvýše postaveným společenským vrstvám. Jen tak mohla vzniknout plemena psů, která se velmi liší od "normálního" psa domácího a nebyla by ani schopna samostatné existence ve volné přírodě. Různé typy psů se vzájemným pářením podařilo dovést do současnosti ve formě nejrůznějších plemen.
V současnosti je většina evropských kynologických organizací soustředěna v Mezinárodní kynologické federaci - FCI, u které jsou ukládány standardy všech plemen členských zemí.
Členění plemen psů podle FCI:
I. psi ovčáčtí, pastevečtí a honáčtí, kromě švýcarských a salašnických psů
II. pinči, knírači, molosoidi a švýcarští salašničtí psi
III. teriéři
IV. jezevčíci
V. špici a primitivní plemena
VI. honiči a barváři (rhodesian ridgeback)
VII. ohaři
VIII. slídiči, retrívři a vodní psi
IX. společenští a doprovodní psi
X. chrti a příbuzná plemena
Použitá literatura: Zdeněk Procházka, Chov psů
Historie rhodéského ridgebacka - stručně Dávno před tím, než Evropané osidlovali jižní Afriku, měli drobní členové kmene Hotentotů psa – společníka, který je doprovázel na loveckých výpravách. Vyjímečnou charakteristikou tohoto psa byla linie obrácené srsti, která rostla v protichůdném směru na zádech – ridge. Hlavním posláním tohoto psa byla ochrana domorodých obydlí a farem před dravou zvěří, neboť se ridgeback vzhledem ke své vrozené nebojácnosti nezastavil ani před lvy a jinými dravými zvířaty. Ukázalo se tedy, že je to jediný pes, který se nebojí divokých zvířat, proto byl v Alfrice vyšlechtěn bílými osadníky k dvěma základním funkcím – k hlídání a k lovu.
Během 16. a 17. století osidlovali holandští Bůrové, Němci a Hugenoti jižní Afriku a přivezli s sebou vlastní evropské, středně velké, pracovní a lovecké psy. Tito psi však nebyli schopni přizpůsobit se africké buši, a tak bylo přirozené, že je „bílí osadníci“ začali křížit s domorodými psy, neboť poznali jejich vynikající vlastnosti – nebojácnost, výborný čich, sílu spojenou s obratností a vytrvalost. Evropané mysleli i na exteriérovou stránku a začali původního psa domorodců křížit s plemeny – mastif, doga, erdelterier, chrt, bloodhaund. Kupodivu dobré vlastnosti nevymizely, naopak se dále upevňovaly. Toto křížení nejlepších kvalit mnohých evropských ras v kombinaci se psem Hotentotů formovalo více než 200 let bezprostřední, přímé předky dnešního rhodéského ridgebacka.
V roce 1875 s sebou přinesl misionář Charles Helm z cesty od Mysu Dobré naděje do tehdejší Rhodesie (dnešní Zimbabwe) svůj první pár ridgovaných psů. Jednoho dne navštívil Charlesa Helma farmáš z Pluntreé, známý a úspěšný lovec velkých zvířat – Cornelius Van Rooyen. Oba Helmovi psy se mu velice zalíbili pro své lovecké kvality. Vypůjčil si je a zkřížil s německými dogami a ostatními psy své smečky. Výsledkem byla 35-letá produkce psů s ridge, s vynikajícími loveckými a fyzickými vlastnostmi, použitelnými na lov lvů. Jeho smečka byla v Rhodesii a v širokém okolí známá jako „Van Rooyen’s lion dogs. Tito psi položili základ dnešního rhodéského ridgebacka.
Stručný výňatek z knihy Moniky Tušanové – Rhodéský ridgeback, Afričan v Evropě
Dávno před tím, než Evropané osidlovali jižní Afriku, měli drobní členové kmene Hotentotů psa – společníka, který je doprovázel na loveckých výpravách. Vyjímečnou charakteristikou tohoto psa byla linie obrácené srsti, která rostla v protichůdném směru na zádech – ridge. Hlavním posláním tohoto psa byla ochrana domorodých obydlí a farem před dravou zvěří, neboť se ridgeback vzhledem ke své vrozené nebojácnosti nezastavil ani před lvy a jinými dravými zvířaty. Ukázalo se tedy, že je to jediný pes, který se nebojí divokých zvířat, proto byl v Alfrice vyšlechtěn bílými osadníky k dvěma základním funkcím – k hlídání a k lovu.
Během 16. a 17. století osidlovali holandští Bůrové, Němci a Hugenoti jižní Afriku a přivezli s sebou vlastní evropské, středně velké, pracovní a lovecké psy. Tito psi však nebyli schopni přizpůsobit se africké buši, a tak bylo přirozené, že je „bílí osadníci“ začali křížit s domorodými psy, neboť poznali jejich vynikající vlastnosti – nebojácnost, výborný čich, sílu spojenou s obratností a vytrvalost. Evropané mysleli i na exteriérovou stránku a začali původního psa domorodců křížit s plemeny – mastif, doga, erdelterier, chrt, bloodhaund. Kupodivu dobré vlastnosti nevymizely, naopak se dále upevňovaly. Toto křížení nejlepších kvalit mnohých evropských ras v kombinaci se psem Hotentotů formovalo více než 200 let bezprostřední, přímé předky dnešního rhodéského ridgebacka.
V roce 1875 s sebou přinesl misionář Charles Helm z cesty od Mysu Dobré naděje do tehdejší Rhodesie (dnešní Zimbabwe) svůj první pár ridgovaných psů. Jednoho dne navštívil Charlesa Helma farmáš z Pluntreé, známý a úspěšný lovec velkých zvířat – Cornelius Van Rooyen. Oba Helmovi psy se mu velice zalíbili pro své lovecké kvality. Vypůjčil si je a zkřížil s německými dogami a ostatními psy své smečky. Výsledkem byla 35-letá produkce psů s ridge, s vynikajícími loveckými a fyzickými vlastnostmi, použitelnými na lov lvů. Jeho smečka byla v Rhodesii a v širokém okolí známá jako „Van Rooyen’s lion dogs. Tito psi položili základ dnešního rhodéského ridgebacka.
Stručný výňatek z knihy Moniky Tušanové – Rhodéský ridgeback, Afričan v Evropě